"Hraji poker" - měli by to ostatní vědět?

Nedávno se na fóru objevila diskuze o tom, zda je přínosné sdělovat to, že jste úspěšný pokerový hráč, Vašemu potenciálnímu zaměstnavateli. Využijeme proto této příležitosti a prodiskutujeme toto téma v tomto článku.

Oslňující graf: Ben Grundy

Když jsem projížděl 2+2 fórum a hledal jsem něco, co by se netýkalo skandálu okolo Giraha, narazil jsem na téma s názvem "Měl bych říci potenciálním zaměstnavatelům, že jsem byl profesionální pokerový hráč?"

Tohle je velmi důležitá otázka – mnoho studentů / absolventů obětuje příležitost získat pracovní zkušenosti řekněme ve více konvenčním oboru, např. v baru nebo v obchodě, a místo toho tráví spousty hodin pokerem.

Lidem, jako je 22letý November Niner Sam Holden, který studoval na Kent University, se tato cesta velice vyplatila.

Avšak v době krize (teď mluvím za Velkou Británii), kdy potřebujete k získání práce mnoho pracovních zkušeností a extra aktivit, které vám pomohou vybudovat slušný životopis, nejsou dlouhé hodiny progrinděné u počítače pro nepokerového hráče zrovna +EV.

V tomto článku budu hodnotit všechna pro a proti situace, kdy informujete Vašeho možného zaměstnavatele o své pokerové minulosti. Jelikož pobývám ve Velké Británii, budu používat příslušné studie.

Nechat si poker pro sebe

Navzdory "Moneymaker efektu" z roku 2003, který odstartoval popularizaci a globalizaci pokeru, je kolem pokeru stále jakési pevně zakořeněné společenské stigma, spojené s hazardem.

 

Toto stigma je pevně zakořeněné zejména mezi starší generací (například rodiče dnešních "online pokerových dětí"). Ať už je to pravda, nebo ne, Girahova historka o tom, jak musel přesvědčovat svou matku o tom, že poker je práce jako každá jiná, nám dost vypovídá o tom, jak to vypadá v dnešních domácnostech.

 

Toto je také otázka sociální skupiny. Lidé ze střední třídy se obvykle mračí na lidi z dělnické třídy, kteří se občas uchýlí k sázkařině. To je poněkud ironické vzhledem ke vznešenosti koňských závodů, jako jsou Royal Ascot a The Grand Nation, které vídáme na hřištích pro bohaté a slavné.

 

Poker je často považován za tabu z mnoha důvodů. Mnoho starších lidí poker nedokáže odlišit od jiných forem hazardu, ve kterých se hraje proti herně.

Ve Velké Británii má poker a hazard tendenci vyvolávat představy opilých rozhazovačů peněz a všeobecného úpadku. Naopak sporadické sázení během společenských událostí, jako jsou psí závody nebo Grand National, je považováno za přijatelné. Odevzdání svého života do rukou hazardu je velké faux-pas.

Myslím si, že je to právě viktoriánské vnímání hazardu a neřesti, které stále diktuje postoj společnosti. Poker není ryze britská záležitost. Sedět u stolu a brát peníze někoho jiného nezní jako ‘‘gentlemanská‘‘ výplň času.

 

Navíc, cesta na pokerové výsluní může být pěkně kamenitá, a to i pro profesionála. Kniha Phila Hellmutha ‘‘Deal Me In‘‘ poukazuje na vzestupy, pády a soužení dvaceti profíků. Od Doyla Brunsona a jeho zážitků z loupeží a vydírání v temných uličkách karetních klubů, k Philovi Iveymu, který musel přespávat venku pod molem, když se ve svých začátcích snažil prosadit v Atlantic City. Cesta k úspěchu může být plná utrpení.

 

Jednoduše řečeno, je to prvek ‘‘nebezpečí‘‘ a ‘‘risku‘‘, kterého se mohou potenciální zaměstnavatelé obávat. Hlavou se jim bude honit: Je tahle osoba spolehlivá? Bude v kanceláři, každý den, přesně v 9 ráno? Je možné, aby si po letech samostatně výdělečné činnosti zvykla na pevně strukturovanou práci?

Říci to světu 

Na druhé straně, popsat své zkušenosti jakožto zkušenosti solidního a vyhrávajícího pokerového hráče může být velice silná, tajná zbraň. Díky tomu, co se děje na přeplněném trhu práce, hledají zaměstnavatelé lidi, kteří vyniknou. Úspěšný pokerový hráč se může pochlubit pestrou paletou dovedností.

Pokeroví hráči mají velmi dobře rozvinuté výzkumné schopnosti (ať už je to ze sledování hand historie, nebo díky volbě her) a schopnosti sebezdokonalování se (sledováním videí od coachů nebo analýzou hand). Chvályhodná je i znalost matematiky a interpretace statistiky (Poker HUD).

V potaz se musí vzít i znalost herních základů a psychologie, která poker neustále obklopuje. I tyto vlastnosti vám mohou u zaměstnavatele pomoci.

Zkušení pokeroví hráči jsou většinou vnímaví a velmi analytičtí lidé. Můžete například poukázat na taková jména jako Brandon Adams (školitel na Harvardské univerzitě) a Andy Bloch (absolvent bostonského M.I.T.) a ukázat tak, že poker a inteligence jdou ruku v ruce.

Je tady ovšem jeden malý problém, a to důkaz vašich tvrzení. Otázka legitimity výsledků je stále patrnější. To platí obzvláště po Girahově skandálu. Pravděpodobně nejlepší by bylo ukázat vašim potenciálním zaměstnavatelům grafy s výsledky, které získáte pomocí programů, jako je PokerTracker nebo Holdem Manager. Tento graf je od britského experta na Pot-Limit Omahu, Bena Grundyho. Celkem efektivní, nemyslíte?

Závěrečné zamyšlení

Myslím si, že tento problém musíte řešit instinktem. Musíte popřemýšlet nad tím, zdali váš možný zaměstnavatel vezme v potaz vaše pokerové zkušenosti. Stojí o inovaci? Stojí o někoho, kdo přichází s něčím novým? Je schopný naslouchat?

Osvětlení vaší pokerové minulosti se může hodit, pokud se ucházíte o zaměstnání v oboru financí, kde je pochopení matematiky a peněz žádoucí. Věřím, že pokud váš projev nebude postrádat skutečnou vášeň a důvěru v to, co říkáte, váš zaměstnavatel bude ohromen. 

Pokud se kdokoli z PokerStrategy.com již v pracovním pohovoru o pokeru zmínil nebo má na toto téma jiný názor, rádi si ho poslechneme.

 

Můžete se také podívat na zajímavý dokument o hazardních hrách z Velké Británie. Má příhodný název "£50 Says You Are Going to Watch This". Žurnalista Hardeep Singh Kohli na svých cestách potkal oblíbeného Antonia Esfandiariho. Na první část se můžete podívat níže: