Jak můžeme udělat poker zábavnější pro rekreační hráče?

Po vzoru Daniela Negreanua se i Barry Carter zaměřuje na téma, jak i ti největší introverti mezi pokerovými hráči mohou učinit hru zábavnější pro nováčky.

Rok 2014 zatím vypadá jako rok, kdy bude převládat snaha “udělat poker více společenský”. Toto téma je všemi neustále diskutováno od chvíle, kdy Joe Hachem zkritizoval přístupnost moderních šampionů Main Eventu a od té doby bylo téma ještě několikrát rozvinuto, např. i Danielem Negreanuem, který se dokonce podělil o svou vizi, jak hru rozvíjet.

Negreanu řekl:

“Má vize pokerového světa, který funguje, je taková, že cíle profesionálů se sjednotí takovým způsobem, že všichni společně pracují na tom, aby pouze nebrali, ale také něco hře vraceli v zájmu vyššího dobra. Je to svět, kde se amatéři těší, až usednou ke stolu s profesionály, aby uspokojili svou soutěživost a zároveň se pobavili. Svět, kde se cítí pohodlně a povzbuzeni přidat se do hry, aniž by se báli ponížení nebo ostudy. Svět, kdy je hra v první řadě zábavou a teprve ve druhé soutěžním zápolením. Svět, kde hráči přemýšlí nejprve nad tím, co je nejlepší pro všechny, jelikož si uvědomují, že v konečném důsledku z toho budou mít užitek i oni.”

Negreanuova vize budoucnosti se mi hrozně líbí, ale obávám se, že očekávat od všech v pokerové komunitě, že náhle kompletně změní své chování, je příliš optimistickým cílem.

Pokud chcete udělat velké změny, musíte začít malými a snadno aplikovatelnými zvyky. Očekávat od všech, že se budou za stoly chovat jako Antonio Esfandiari, nemůže nikdy fungovat, ale doufat, že alespoň můžeme všichni pozdravit, když se ke stolu připojí nový hráč, snad není z říše snů.

Nezávazná konverzace

Největším problémem, jak ho vidím já, není fakt, že by byli seriózní pokeroví hráči nezdvořilí, ale někdy jsou prostě až příliš velcí introverti. Nezávazná konverzace nepatří do arzenálu mnoha profesionálních pokerových hráčů. Můžete se naučit o lidské povaze u pokerových stolů, ale nenaučí vás to (vždy) sociálním dovednostem.

Máme generaci profesionálních hráčů, kteří znají od chvíle, kdy dokončili vzdělání, jen a pouze poker. Na rozdíl od většiny z nás, kteří máme “normální práci”, která zahrnuje trávení 40+ hodin týdně socializováním se a spoluprácí s lidmi různého zázemí, věku, pohlaví atd.

Ne jako na univerzitě, kde se nevyhnutelně vytváří skupiny s podobnými zájmy nebo v pokeru, kde se obklopujete podobně smýšlejícími lidmi, kteří mají rádi soutěžní prostředí. Znám spoustu pokerových hráčů, kteří nenávidí nezávaznou konverzaci, ale je to jedna z těch důležitých životních dovedností, která vyjadřuje respekt jednoho člověka ke druhému.

Nerad bych sklouznul k lacinému tvrzení, že dovednosti, které z vás dělají dobré pokerové hráče, jsou zároveň ty, které jsou typicky spojovány s jakousi společenskou nemotorností, ale jednu věc si myslím, že se sluší říci a sice, že poker je rozhodně atraktivní činností pro stydlivé lidi - alespoň tedy online poker.

Já sám jsem obecně vzato poměrně společenská a extrovertní osoba, ale všiml jsem si, že po letech práce z domova jsem se stal trochu více introvertní, než jsem býval dříve. V případu mladých online pokerových hráčů to může být ještě větší problém, protože oni možná ani nikdy neměli pořádnou zkušenost s prací s dalšími lidmi, se kterými by mohli svůj životní styl porovnat.

Strach, že nám něco utíká (FOMO)

Než budu pokračovat dále, musím dodat, že tento fenomén se netýká jenom pokeru, ale vyskytuje se v hojné míře v celé společnosti již od příchodu internetu. Více lidí než kdy jindy pracuje z domova a vzhledem k závratnému tempu, jakým pokročily mobilní technologie, máme nyní nekonečně mnoho možností k rozptýlení ve společenských zařízeních.

Je těžké přimět pokerové hráče, aby zvedli oči od svých telefonů, když sedí u pokerových stolů, ale je stejně tak těžké přinutit ostatní lidi, aby udělali stejnou věc v baru, restauraci nebo jakémkoli jiném společenském zařízení. Tento fenomén má dokonce jméno – Fear of Missing Out (Strach, že nám něco utíká) – a znamená, že se tak zoufale snažíme mít přehled o všem, co se děje online, že často přicházíme o to, co se nám děje přímo pod nosem.

Bezpochyby je to také otázka stáří vs. mládí. Je pravda, že příklady, které jsem zatím uváděl, se soustředily na mladé online hráče, ale je to hlavně tím, že jsou hlavní částí této demografické skupiny. Zažil jsem také spoustu starších a/nebo live hráčů, kterým by také prospělo naučit se trochu jemnějšímu zacházení (Například jediné okamžiky, kdy jsem viděl u live stolů sexismus nebo rasismus, bylo se staršími hráči). Není to debata o mládí vs. stáří nebo online vs. live, a pokud bychom se vydali touto cestou, jenom bychom se odchylovali od tématu.
 

Jak přivítat rekreační hráče do hry

Je stoprocentně pravda, že lidé, kteří volají po tom, aby se pokeroví hráči více angažovali, tak činí z vlastního zájmu – ale je to jeden z těch vlastních zájmů, který je upřímně výhrou pro všechny strany. Usnadní to život Danielu Negreanuovi, protože bude hrát více ‘špatných’ hráčů, pomůže to lidem, pracujícím v pokerovém průmyslu, jako jsem já, protože tím hra dále poroste a usnadní to život i rekreačním hráčům, protože se budou u hry více bavit.

Musíme být ale opatrní, abychom z této snahy udělat hru zábavnější nevyšli jako manipulativní podvodníci. Možná, že to v konečném důsledku i jsme, ale myslím, že jediný způsob, jak toho dosáhnout s mravní integritou, je být ohledně toho upřímní.

Můj pohled na svět v tomto směru hluboce ovlivnila vlastní zkušenost, kterou jsem zažil před pár lety a kterou často cituji. Na její narozeniny jsem vzal svou matku zahrát si poprvé živý poker. Vždycky ji trochu děsil živý poker kvůli jejím zkušenostem s trolly v online chatovacích oknech.

Ale měla štěstí, že na svůj stůl dostala UK pokerovou legendu Tonyho “Tikay” Kendalla, který přímo mistrovsky předvedl, jak se chovat k novým hráčům. Zapojoval ji do konverzace, vysvětloval jí etiketu živého pokeru, kdykoli přišel na stůl nový hráč nebo dealer, slušně vysvětlil, že to je její první hra a všichni by jí měli pomáhat a když vyhrála pot, povzbuzoval ji. Nakonec ji z turnaje vyřadil právě on a ona byla upřímně šťastná, že vypadla s gentlemanem, díky kterému se cítila u stolu vítaná. Skvěle se bavila a užila si to, i když prohrála.

Jsem si poměrně jistý, že chladný stůl, kde nikdo neprohodí ani slovo, by ji odradil od hry navždy, ale takhle poker stále až dodnes hraje.
 

Po malých krůčcích kupředu

Pokud chceme v roce 2014 udělat z pokeru zábavnější hru, upřímně věřím, že musíme naučit introverty, jak se chovat ve společnosti rekreačních hráčů.

Nemyslím si, že kdybychom přidali do naší video sekce na PokerStrategy sérii ‘Jak vést nezávazný rozhovor’, byla by nějak obzvláště populární, ale je to pravděpodobně něco, co by v současné době pokerový průmysl potřeboval.

Je skvělé, že se toto téma v pokerovém světě rozebírá, ale myslím si, že pokud chceme udělat nějaký pokrok, musíme sundat růžové brýle a začít mluvit o konkrétních věcech, které mohou i nesmělí hráči začít aplikovat, aby udělali hru ještě zábavnější.

Začnu několika opravdu základními návrhy. Spousta lidí je přejde s tím, že jsou samozřejmostí, ale je pozoruhodné, kolik těch samých lidí je stále nedělá:

• Říkejte ahoj, dobrá hra a pěkná handa (Nemusíte být zrovna řečník, aby se díky vám kolegové u stolu cítili vítaní).
• Nemluvte o strategii a rozhodně nikomu neříkejte, že udělal chybu.
• Přepněte svůj mobil do letového režimu a strčte ho do kapsy (zlepší to i vaše soustředění).
• Začněte konverzaci o čemkoli, co zrovna běží v casinu v televizi (obvykle to bývá sport).
• Hrajte vedlejší hry jako hra se 7-2 apod.
• Zkuste si zahrát Lodden Thinks (Samozřejmě není potřeba mít Johnnyho Loddena u stolu, hra je stejně dobře aplikovatelná na kteroukoli jinou osobu).

Podělte se o své nápady. Jaké jednoduché kroky můžeme podniknout, aby byl poker společenštější? Dejte nám vědět v komentářích.  

napsal Barry Carter